Začátky a předválečné období
Termín "rallye", jako odvětví motorsportu, se nejspíše datuje od první soutěže Monte Carlo Rally, která se konala v lednu 1911. I když se až do pozdních dvacátých let minulého století tento termín příliš nepoužíval, rallye je možno doložit už v roce 1894, kdy se konal závod Paris–Rouen Horseless Carriage Competition (Concours des Voitures sans Chevaux), který byl sponzorován pařížským deníkem Le Petit Journal. Závod přilákal značný počet zájemců včetně formujících se předních výrobců vznikajícího automobilového průmyslu. Ceny byly uděleny vozidlům porotou na základě zpráv pozorovatelů, kteří jeli v každém autě, nicméně oficiálním vítězem se stal Albert Lemaître s Peugeotem o výkonu tří koní. Jako první sice dojel Comte de Dion, ale jeho vozidlo na parní pohon bylo označeno jako technicky nezpůsobilé pro tuto soutěž.
Tato událost měla přímý vliv na vznik závodů "od města k městu" jak v samotné Francii, tak i v ostatních evropských zemích. V těchto kláních se také již objevily prvky, které jsou součástí rallye dodnes: samostatné starty vozů, které nebojovaly v přímém kontaktu, ale proti hodinovým ručičkám, časové kontroly a průjezdní body tratí, první itineráře a poznámky k zatáčkám. Byla to jízda na dlouhou vzdálenost na naprosto běžných, převážně štěrkových cestách se spoustou prachu, chodců a hospodářských zvířat.
Jeden z prvních těchto "velkých závodů" se konal na trati Paris–Bordeaux–Paris v červnu 1895. Zvítězil v něm Paul Koechlin v Peugeotu, a to i přesto, že dojel až 11 hodin po Émile Levassorovi v Panhardu. Levassorův čas na vzdálenost 1.178 km (732 mil), kterou absolvoval prakticky bez přestávky, byl 48 hodin a 48 minut, tedy průměrem 24 km/h (15 mil/h). Už o osm let později, při závodu Paris–Madrid v květnu 1903, dosáhl Mors of Fernand Gabriel na podobném povrchu času pět a čtvrt hodiny, přičemž urazil vzdálenost 550 km (340 mil) do Bordeaux v průměru 105 km/h (65.3 mil/h). Dosažené rychlosti se tak velmi rychle dostaly do oblasti, kdy narazily na hranici bezpečnosti prašných cest plných diváků a otevřených pro veřejný provoz. Lidé, zvířata, auta a prach. To vše dohromady vyústilo v mnoho havárií i zranění a mělo za následek dokonce osm smrtelných nehod. Francouzská vláda díky tomu závod zastavila a zakázala tento druh soutěžení. Od tohoto okamžiku se závody aut v Evropě přesunuly na okruhy, které vznikaly na uzavřených úsecích veřejných silnic a v roce 1907 byl postaven první oficiální závodní okruh v anglickém městěBrooklands. Klasické závodění s auty se pak vydalo touto samostatnou cestou.
Nicméně jeden z prvních těchto závodů, Tour de France z roku 1899, byl zachován a konal se mezi roky 1906 až 1937 celkem osmnáctkrát, než byl v roce 1951 naposledy konán pod hlavičkou Automobile-Club de Nice.
V Itálii se tyto závody konaly od roku 1895, kdy byla prvním podnikem soutěž Turin - Asti a zpět. Jako oficální je však uznán až první motoristický závod z roku 1897 kolem jezera Lake Maggiore, mezi městy Arona a Stresa a zpět. To vedlo k velmi dlouhé tradici závodění v této zemi, včetně vzniku světově proslulého sicilského Targa Florio (od roku 1906) a Giro di Sicilia (Tour of Sicily z roku 1914). Tyto závody se na Sicílii konaly až do 1. světové války. První závod v Alpách byl uskutečněn v roce 1898, přičemž Rakouský autoklub uspořádal třídenní automobilový závod po Jižním Tyrolsku, zahrnující i velmi známý Stelvio Pass.
Ve Velké Británii byla rychlost aut na silnicích omezena na 12 mil v hodině (19 km/h), což v podstatě vylučovalo jakékoliv závodění. Přesto ale v dubnu a květnu 1900 uspořádal Automobile Club of Great Britain závod na tisíc mil, což byl patnáctidenní průjezd hlavními britskými městy, aby podpořil vznik nového způsobu cestování. Na startu se objevilo sedmdesát vozů, které musely absolvovat třináct úseků o různých délkách v rozmezí 43 až 123 mil (69 až 198 km) průměrnou rychlostí právě 12 mil/h (19 km/h) a vypořádat se se šesti sekcemi do vrchu, které byly zároveň i rychlostní zkouškou. Ve dnech odpočinku a během pauzy na jídlo byly automobily ukazovány veřejnosti ve výstavních halách. V roce 1901 následovala pětidenní soutěž v Glasgow a Skotský autoklub tak začal organizovat výroční závody Glasgow–London, které byly pojmenovány od roku 1905 jako Scottish Reliability Trial. Kromě toho se jezdilo na trasách Londýn–Edinburgh, Londýn–Land's End a Londýn–Exeter. V roce 1908 uspořádal Královský automobilový klub mezinárodní závod na 2.000 mil (3.200 km) a v roce 1914 velmi důležitou Soutěž lehkých vozů, která byla vypsána jen pro automobily do 1400 ccm, aby bylo možno lépe porovnat dosažené výsledky, výkon aut a jejich odolnost. Tento závod se konal i v roce 1924.
V Německu byla v roce 1905 poprvé uspořádána Herkomer Trophy a závod se opakoval i v roce 1906 i přesto, že byl organizačně velmi chaotický. Do této pětidenní soutěže se přihlásilo přes 100 posádek a úkolem bylo překonat vzdálenost 1.000 km (620 mil) na veřejných úsecích a rychlostních testech. Jedním z účastníků byl princ Heinrich, který se závodem tak inspiroval, že v roce 1908 dopomohl ke vzniku prvního závodu, známému jako Prinz Heinrich Fahrt. Další z těchto závodů se konal v roce 1910 a díky jeho úspěšnosti byl i nadále velmi vyhledávaný jak mezi jezdci, tak i mezi výrobci. Několik výrobců dokonce pojmenovalo své modely jako "Prince Henry".
Jak již bylo zmíněno, v roce 1911 se konalo první Monte Carlo Rally (později přezdívané mezi jezdci familiárně "Monte"), které zorganizovala skupina místních boháčů pod hlavičkou "Sport Automobile Vélocipédique Monégasque" a bylo financováno "Société des Bains de Mer", tedy provozovatelem známého casina, které tím chtělo vyzvat k účasti další bohaté automobilové sportovce. Na prvním místě této akce původně sice nebylo závodění, ale dostat se v zimě do Monaka bylo již samo o sobě velkou výzvou, a druhý závod do Monte se tak konal už napřesrok.
V roce 1907 také vznikl první opravdu dálkový závod. Byla jím jízda Peking-Paříž a i když nebyla oficiálně nazvána závodem a konala se pod hlavičkou deníku "Le Matin" s předpokladem, že si posádky budou vzájemně pomáhat při potížích, soutěžní charakter velmi záhy nabrala. První ročník vyhrála posádka ve složení Prince Scipione Borghese, Luigi Barzini a Ettore Guizzardi na voze Itala. Dalším závodem byla soutěž New York–Paříž hned následující rok, která vedla přes Japonsko a Sibiř. Vyhrála ji posádka pod vedením George Schustera na voze Thomas Flyer. Každého z těchto extrémně náročných podniků se účastnilo sice jen pár "odvážných duší", ale v obou případech museli účastníci dokonale připravit vůz, opravit auto v primitivních podmnkách na cestě, dokázat díky své vynalézavosti překonat překážky a především prokázat téměř až sobeckou cílevědomost závod vyhrát. Závod New York–Seattle v roce 1909 byl již kratší, ale rozhodně ne snažší. Mnohem více se podobal modernímu pojetí rallye závod Glidden Tour pořádaný Americkou Automobilovou Asociací mezi roky 1902 a 1913, který v sobě již spojoval prvky jízdy na čas mezi kontrolními body a na rychlostních úsecích, přičemž byl zaveden bodový systém, který na konci závodu rozhodl o vítězi.
Zdroj: Wikipedia
