Rallye Monte Carlo je právem vůbec nejznámější světovou automobilovou soutěží a symbolizuje tento sport už po řadu let. Její historii je možno vystopovat zpětně až do roku 1909, kdy začal Automobilový klub Monaco (Sport Automobile Velocipedique Monegasque) plánovat z příkazu Alberta I. , monackého prince, její první ročník. Myšlenka spočívala v tom, že posádky budou startovat z různých evropských měst a nakonec se setkají v Monte Carlu. V lednu 1911 tak odstartovalo celkem 23 vozů z jedenácti různých míst a pozdější vítěz Henri Rougier byl jeden z devíti, kteří jako místo startu zvolili Paříž. Na voze Turcat-Méry 25 HP tak musel překonat vzdálenost 1020km (634 mil), což se mu podařilo v čase o něco málo přesahujícím 28 hodin. Hodnocení zahrnovalo nejen dosažený čas, ale komise hodnotila i vzhled vozu, komfort pasažérů a stav, ve kterém auto a posádka dorazila do cíle. Zveřejnění výsledků sice vyvolalo skandál, ale na vyhlášení vůbec prvního vítěze Rallye Monte Carlo to nemělo žádný vliv. V podobném duchu proběhly i další ročníky a hodnotící komise vždy měla více sympatií k francouzským posádkam. Poslední ročník před druhou světovou válkou v roce 1914 zahrnoval i speciální úsek do vrchu, Col du Braus, na kterém se měřila rychlost vozů. Soutěž se stala velmi rychle prestižní záležitostí a její absolvování často komplikovalo množství sněhu ve středomořské části Alp.

Svého vrcholu soutěž, pokud jde o množství účastníků, dosáhla v roce 1953, kdy se na startu objevilo celkem 440 posádek. V polovině šedesátých let se zde poprvé objevil malý Morris mini Cooper a velmi brzo se stal nekorunovaným králem soutěže. Tato převaha vyústila v roce 1966 velmi kontroverzním rozhodnutím komisařům, kteří vyřadili vozy Mini Cooper z prvních tří míst na základě skutečnosti, že v předních světlech byly nalezeny žárovky plněné jódovým plynem. Podobný osud potkal i Rogera Clarka s vozem Ford Cortina na čtvrtém místě a posunulo tak na první místo Pauli Toivonena, jedoucího na voze Citroën ID. Dámský pohár původně sice vyhrála Rosemary Smith, ale i ona byla ze svého celkově šestého místa diskvalifikována a časopis Motor Sport nazval tento ročník soutěže jako „Fiasko v Monte Carlu“.

V roce 1973 se zde jel první závod nově ustanoveného Mistrovství světa v Rallye a vozidla Renault Alpine A110 obsadila všechna tři místa na stupních vítězů. Pak se ale soutěž stala několikrát za sebou kořistí vozů Lancia Stratos a tato značka pokračovala ve svých úspěších víceméně nepřetržitě až do roku 1990, kdy zde počtvrté za sebou zvítězil vůz Lancia Delta Integrale. V roce 1991 zde poprvé vyhrálo auto japonské provenience, Toyota Celica GT Four a za zmínku jistě stojí i šňůra vítězství Tommiho Mäkinena v letech 1999 až 2002.

Nejúspěšnějším dosavadním jezdcem je Sébastien Loeb, který zvítězil v Rallye Monte Carlo celkem sedmkrát.

Rallye Monte Carlo se sice jezdí prakticky výhradně na asfaltovém povrchu, ale na jedné rychlostní zkoušce velmi často několikrát střídá suchý povrch mokrý, velmi zrádný je výskyt takzvaného černého ledu a ve vyšších polohách se jezdci musí vyrovnat i se sněhem. Právě tento fakt klade obrovské nároky na přípravu vozu a odhad, jaké zvolit pneumatiky, aby byl celkový dosažený čas co nejlepší. Z hlediska volby pneumatik je to asi jedna z vůbec nejtěžších rallye a jednoznačnou výhodu zde mají místní znalci povrchu, jak to několikrát prokázal například François Delecour. Pouze dvakrát v poválečném období se soutěž nejela. Bylo to v letech 1957 a 1974 díky celosvětové ropné krizi.

Asi nejznámější rychlostní zkouškou celého seriálu automobilových soutěží je právě zde ležící Col de Turini. Zkouška se jede na trase La Bollène-Vésubie - Sospel a obráceně a je charakteristická mnoha úzkými vracečkami vinoucími se horským terénem. Při prudkém stoupání do hor se střídají snad všechny druhy asfaltových povrchů a zcela nahoře čeká na jezdce průjezd alpským pasem Col de Turini, který je pokaždé doslova obležen davy diváků. Díky své nadmořské výšce 1607 m je zde téměř vždy sníh, a pokud ne, diváci se už zpravidla postarají o to, aby na silnici nějaký byl. To se stalo osudným v roce 2005 Grönholmovi i Solbergovi, kteří zde utrhli kola svých vozů poté, co uklouzli na sněhu, který na silnici naházeli fanoušci. Průjezd Col de Turini je velmi náročný už sám o sobě, protože vůz, který kilometry předtím strmě stoupal nahoru se najednou na plochém vrcholu zdánlivě odlehčí a i zkušení jezdci jsou zde často „moc rychlí“. Když se k tomu ještě přidá atmosféra bouřících diváků, nízké zídky okolo trati a mnoho fotoaparátů, které svými blesky prakticky nepřetržitě provázejí průjezd vozu, je o nepříjemnou chvilku pro posádku postaráno. Velmi často je průjezd tímto pasem načasován na večerní hodiny a tmu tak prořezávají světla silných reflektorů namontovaných na rampách vozů. Právě díky tomu se zkoušce často přezdívá „Noc dlouhých nožů“.