První světová válka a její dopady na ekonomiku si samozřejmě vynutily přestávku v závodění. Rallye Monte Carlo se znovu probudilo k životu až v roce 1924, ale od té doby se kromě 2. světové války koná pravidelně dodnes. Ve třicátých letech se z ní stala jedna z nejvyhledávanějších rallye a účastnilo se jí vždy více než 300 posádek.

V průběhu dvacátých let se obnovilo i několik alpských závodů v Rakousku, Itálii, Francii, Švýcarsku i Německu. Asi nejdůležitější z nich jsou Austria's Alpenfahrt, který pokračoval až do roku 1973, dále italský Coppa delle Alpi a konečně i Coupe Internationale des Alpes, organizovaný společně kluby z Itálie, Německa, Rakouska, Švýcarska a později i Francie. Tento posledně jmenovaný závod se konal od roku 1928 do roku 1936 a oslovoval pravidelně  široké mezinárodní pole posádek, včetně věhlasných týmů Talbot, Riley, MG a Triumph. Ani Německo nezůstávalo pozadu a chtělo prezentovat své úspěchy ve vývoji automobilových konstrukcí i sílu sportovního ducha. 

Francouzi uspořádali svou první Rallye des Alpes Françaises v roce 1932 a pokračovali v ní i po válce, kdy ji přejmenovali na Rallye International des Alpes, anebo zkráceně Coupe des Alpes. Mezi oběma válkami vznikly i další známé rallye: britská RAC Rally (1932) a belgická Liège-Rome-Liège rallye zvaná "Le Marathon de la Route" (1931). Oba dva závody měly již zcela jiný charakter, než "příjemný výlet" mezi městy a vedly nejtěžšími úseky cest v Evropě s důrazem na řidičské umění, rychlost, schopnost dodržet přidělený čas a průměrnou rychlost za každého počasí ve dne i v noci. 

V Irsku byla od roku 1931 pořádaná Ulster Motor Rally, jízda z různých míst v Irsku do jednoho cíle a časem se transformovala v závod na 1.000 mil (1.600 km) do podoby i dnes známé Circuit of Ireland Rally. V Itálii podporoval motorsport sám Benito Mussolini, takže i zde došlo k brzkému oživení tohoto sportu. V roce 1927 odstartovala Mille Miglia, závod na 1.000 mil (1.600 km) po silnicích z města Brescia do Říma a zpět. V této podobě se pak pořádala nepřetržitě až do roku 1938.

Posledním velkým podnikem před vypuknutím 2. světové války byl závod Liège - Řím - Liège v srpnu 1939. O první místo se rozdělili Belgičané Jean Trasenster a Franz Breyre (Bugatti) a Francouzi Jean Trévoux a Marcel Lesurque (Hotchkiss).

Rallye se z válečných škod vzpamatovávalo jen pozvolna, ale padesátá léta lze již označit za zlatý věk těchto závodů. Kromě již známých klasických soutěží jako Rallye Monte Carlo, Austrian Alpines, či Liège se velmi rychle etablovaly i další podniky po celé Evropě: Lisbon Rally v Portugalsku (1947) tj. dnešní Rally Portugal, Tulip Rally v Holandsku (1949), Rally to the Midnight Sun ve Švédsku (1951), nyní známá jako Swedish Rally, Rally of the 1000 Lakes ve Finsku (1951), čili nynější Rally Finland a konečně i Acropolis Rally v Řecku (1956). Britská RAC Rally obdržela svůj mezinárodní status při jejím obnovení v roce 1951, ale 10 let jejího charakteru coby navigační soutěže ji nečinilo příliš populární. V roce 1953 založila FIA konečně Evropský šampionát v Rally (původně nazvaný jako "Touring Championship"), který sestával  z jedenácti podniků. Vyhrál jej Helmut Polensky z Německa a toto mistrovství zůstalo až do roku 1973 nejprestižnějším podnikem v rallye světě. V roce 1973 vznikl Světový šampionát v rallye pro konstruktéry (WRC), přičemž první ročník se stal kořistí továrny Alpine-Renault. Teprve v roce 1979 byl založen Světový šampionát v Rallye jezdců a jeho prvním vítězem se stal Björn Waldegård.

Zpočátku byla většina z hlavních poválečných soutěží celkem "džentlmenské akce", ale organizátoři francouzského Liège (který se přesunul v roce 1956 z Říma do Jugoslávie) a alpských soutěží začali nastavovat velmi obtížné časové harmonogramy, takže posádky musely odevzdávat stoprocentní výkon od prvních kilometrů až do konce soutěže. Bylo skoro nemožné dojet do cíle bez penalizace, ale když se to v roce 1951 povedlo Johnny Claesovi v Jaguaru XK 120, pořadatelé načasování ještě zpřísnili, aby se ujistili, že se to už nikdy nestane. I když byly tyto dva závody jakousi prověrkou "skutečných mužů", věhlasu Monte díky jeho mediálnímu obrazu a obtížnosti v letech bohaté sněhové nadílky nikdy nedosáhly. Rallye Acropolis v Řecku, konaná na děsivých kamenitých silnicích, byla také obrovskou výzvou a když v roce 1956 spatřila světlo světa korsická Tour de Corse vinoucí se po nejužších a nejklikatějších horských silnicích na planetě, dostalo se Liège definitivně do ústraní. Konání Rally Liège sice pokračovalo ve své původní existenci až do roku 1964 a snažilo se přesunem na neobydlené silnice v Jugoslávii a Bulharsku zachránit, ale nakonec podlehlo nekompromisním požadavkům na bezpečnost veřejného provozu. Coupe des Alpes přežívalo až do roku 1973, kdy francouzské vedení motoristického sportu rozhodlo, že Tour de Corse se stane oficiálním mezinárodním podnikem Mistrovství světa v Rallye, pořádaným ve Francii. 

V Itálii pokračovalo pořádání Mille Miglia až do roku 1957, kdy těžká nehoda způsobila její definitivní zákaz v původním pojetí. V roce 1981 byl zaznamenán pokus o obnovení Tour de France automobilovým klubem v Nice. Byl to ale zcela odlišný závod, sestávající z klání na několika okruzích, závodech do vrchu, a i když byl tento závod relativně úspěšný až do roku 1986, nakonec také zanikl.

Rallye se stalo v padesátých letech velmi populární na severu Evropy díky zavedení speciálních měřených úseků. Tyto relativně krátké úseky byly vedeny po nezpevněných cestách daleko od obydlených oblastí a veřejné dopravy a byla na nich měřena rychlost průjezdu. Tím se poměrně elegantně vyřešil problém jet rychle a neohrožovat přitom cestující veřejnost. Tato myšlenka se uchytila i v ostatních zemích a stala se jedním ze základních stavebních kamenů pro podobu dnešních rallye. V roce 1961 byl i v Británii schopen Jack Kemsley za pomoci ředitelství lesů najít stovky mil šotolinových cest a díky tomu se RAC velmi rychle přetransformovala do jednoho z nejvyhledávanějších podniků světového mistrovství, nyní známého jako Rally Great Britain.

Rallye se staly populárními i ve Španělsku a Portugalsku a v šedesátých letech se rozšířily nejen na Madeiru a Kanárské ostrovy, ale i na poměrně daleké Azory.

Svou cestou šla rallye i v Jižní Americe. Největšími závody byly podniky spojující jednotlivá města v délce trasy okolo 5.000 až 6.000 mil (8.000 až 9.500 km) rozdělené do několika etap. Prvním byl Gran Premio del Norte z roku 1940, který vedl z Buenos Aires do Limy a zpět. Vyhrál jej Juan Manuel Fangio v modifikovaném Chevroletu coupé. Tento závod byl znovu zopakován v roce 1947 a 1948 a paralelně s ním se jel i závod  Gran Premio de la América del Sur z Buenos Aires do Caracasu. V roce 1950 pak vznikl jeden z vůbec nejtěžších dálkových závodů, velmi rychlá a nebezpečná Carrera Panamericana. Tento 1.911 mil (3.075 km) dlouhý závod vedl přes celé Mexico a původně měl oslavovat otevření silnice mezi Guatemalou a Spojenými státy americkými. Ale i tento závod se stal po roce 1954 obětí nezadržitelného vývoje civilizace a jejím požadavkem na bezpečnost provozu. 

I na africkém kontinentu se závodilo. V roce 1950 se konal první Méditerranée-le Cap, 10.000 mil (16.000 km) dlouhý závod ze Středomoří až do jižní Afriky.  Tato soutěž se jezdila až do roku 1961, kdy jí stopku vystavilo složité politické ovzduší. V roce 1953 vznikla ve východní Africe Coronation Safari Rallye, která se časem přetransformovala do Safari Rally a stala se na několik dlouhých let i součástí mistrovství světa. K významných africkým podnikům dále patří Rallye du Maroc a Rallye Côte d'Ivoire. 

Mezikontinentální rallye, tedy hledání co nejdelší náročné trati vyústilo v soutěž nazvanou London–Sydney Marathon v roce 1968. Rallye vedla celou Evropou, přes Střední východ a Indii, kde se přes Bombaj dostala až do Fremantlu. Zde se posádky nalodily a pak pokračovaly přes celou Austrálii až do Sydney. Obrovský úspěch této akce pomohl vzniku 1970 London to Mexico World Cup Rally, která začínala v Londýně, směřovala na východ do Bulharska a pak se obrátila zpět na jihozápad až do Lisabonu. Poté se posádky nalodily, a po doplutí do Rio de Janeira pokračovaly do Argentiny, kde se definitivně otočily na sever a po západním pobřeží Jižní Ameriky dojely až do cíle v Mexico City. Idea byla obnovena o čtyři roky později v podobě 1974 London-Sahara-Munich World Cup Rally. Rallye vedla nejprve na jih do Afriky, kde se však naprostá většina účastníků ztratila v alžírské poušti a jen pět posádek bylo nakonec schopno dojet do cíle v Německu. V roce 1977 se jel další maratón Londýn–Sydney Marathon a tento koncept se pak definitivně ustálil v podobě  Rally Paris-Dakar, kterou v dnešní podobě založil v roce 1979 Thierry Sabine. Z původně amatérského závodu se velmi rychle vyvinula Dakarská Rallye, která je dnes asi nejznámějším dálkovým závodem vůbec. Kvůli velké nestabilitě afrického kontinentu se však tato rallye od roku 2008 koná v Jižní Americe.

Největší změnou v celém poválečném období byla profesionalizace tohoto původně amatérského sportu. Výrobci začali vyvíjet speciální vozy, pro jezdce začalo být nezbytné být v excelentní fyzické kondici a úměrně těmto dvou požadavkům ze zvýšila i celková finanční a časová náročnost.

 

Zdroj: Wikipedia